neděle 23.září

Zákoníci a farizeové začali uvažovat: „Kdo je ten člověk, že
mluví tak rouhavě? Kdo může odpustit hříchy než sám Bůh?“
Lukáš 5‚21

 

Za dobrotu na žebrotu!
23. září

Pokud trpíme za své „hříchy“, je to zlé, ale ještě horší je, když
nám někdo oplatí zlem naše dobro. S tím se pak člověk vyrovnává
mnohem složitěji a déle.
Ježíš právě káže v jednom větším domě v Kafarnaum. Najednou
se mu k nohám snesou nosítka s ochrnutým mužem, kterého
přes rozebranou střechu spustili přátelé nemocného, a Ježíš
mu přede všemi odpouští hříchy. To je šok. Všichni vědí, že tuto
pravomoc má jen Bůh.
Nejvíc pohoršeni jsou židovští duchovní. Za rouhání znají jen
jeden trest – smrt. V té chvíli se v jejich hlavách poprvé objeví
myšlenka, že se Ježíše musejí zbavit.
Židovští duchovní vědí, že Ježíš je Mesiáš, ale nechtějí si to
připustit. Vědět totiž nestačí. I my často víme, kde hledat „dobro“,
ale máme obavy se touto cestou vydat.
Proč tak jednáme? Někdy nám brání tradice, jindy náš rozum,
emoce nebo ješitné ego. Často je za naším odmítáním obava,
abychom někomu nebyli příliš zavázáni.
Umění přijímat „dobro“ od druhých se musíme učit. Jak? Třeba
tím, že budeme vůči druhým sami „dobří“, což nám pak pomůže
v situacích, kdy budeme mít sami přijímat. Umění dávat
dobro a také ho přijímat přináší radost a navíc to pomáhá lépe
snášet situace, kdy někdo naši snahu nepochopí.
Bože, vím, jak to bolí, když se za dobro odplácí zlem. Pomoz mi,
abych to sám nedělal. Uč mne přijímat dobro od Tebe i od lidí.

Jitřenka

Novinky a upozornění

Akce